Apulie – tavicí kotel kultur

Celá oblast Apulie je bohatá na množství kulturních, historicko-geografických vztahů a vlivů.

Rozkládá se na druhohorním vápencovém podkladě, proto se zde vyskytuje mnoho krasových jevů. Četné jeskyně byly osídleny již ve starší době kamenné, přibližně před 300 000 lety. Byly zde nalezeny ostatky člověka kromaňonského. Nalezeno bylo i tělo asi dvacetileté těhotné ženy, která žila cca. před 25 000 lety a byla pohřbena v jeskynní jámě; byla pojmenována Delia1 a je uchovávána v muzeu města Ostuni.

V době bronzové již byla Apulie tavicím kotlem vzdálených kultur. Nejsilnější přistěhovalecké vlny proběhly v období 2000 – 800 př. n. l. Mezi první nejznámější etnika patřili Apulové ilyrského původu, Mesapiové italického původu a Japídžiové ilyrského původu. Dodnes jsou stopy těchto kultur patrné a zachovávané např. v lokální identitě odkazující vždy na silné, vlastenecké kořeny (viz jména gastronomických lokálů jako Bar Messapia apod.).

Jih Itálie, nacházející se ve středobodu Středozemního moře a spadající tudíž do okruhu středomořských kultur, je odjakživa zemí intenzivních kulturních výměn. Je velice důležitou starobylou branou do Itálie a také strategickým kontaktním místem mezi Orientem a Okcidentem, úžeji pak kdysi mezi Řeckem a Velkým Řeckem2. V přístavech, jako byly Leuca, Otranto, Gallipoli či Tarent, přistávaly obchodní lodě na své cestě z Východu na Západ; námořníci zde vyložili a prodali své zboží nebo se zásobovali pitnou vodou a potravinami na další cestu na Západ.

V polovině 8. stol. př. n. l. začala řecká kolonizace jižní Itálie a Sicílie. Na Salento se Řekové dostali zhruba v 6. stol. př. n. l. Apulie se stala součástí Magna Grecia neboli Velkého Řecka. Helénský vliv se tu zakořenil natolik, že zde až dodnes zůstala početná řecká komunita žijící zejména ve střední části Salenta, zvané Grecía Salentina; lidé této oblasti hovořili (někteří stále hovoří) dialektem griko, který je směsí řečtiny a italštiny.

Roku 275 př. n. l. ovládli Římané celou jižní Itálii a Apulie byla součástí římského impéria až do jeho zániku roku 476 n. l. Římané zde vybudovali důležité infrastrukturní trasy: ve městě Brindisi končila slavná Via Appia, podél východního pobřeží vedla Via Traiana až do města Otranto, dále od Otranta vedla přes Leuku, Gallipoli až do Tarentu Via Traiana Calabra.3

Na Apulii poté zapůsobili Vizigóti, Ostrogóti, Langobardi a Frankové, poté se v 6. století oblast stala součástí Byzantské říše. Byzantinci zde vládli po pět století, během kterých se potýkali s častými, nebezpečnými invazemi Saracénů. Na pomoc proti nim byli pozváni Normané, kteří se v 11. století chopili vlády na jihu Itálie a založili Sicilské a poté i Neapolské království, které trvalo až do roku 1816 a pod které spadala většina území Apulie.

Od 13. století do roku 1816 zde vládli Normané, dynastie Štaufů a nejslavnější a nejoblíbenější král Apulie Fridrich II. Štaufský, dále dynastie Anjou, Habsburkové, resp. Aragonci, Bourboni a v závěru dynastie Bonapartů.

Poté, tedy od roku 1816, byla království Sicilské a Neapolské sjednocena do Království obojí Sicílie, kterému vládli opět Bourboni, a to až do sjednocení Itálie v Italské království v roku 1861. V Italském království vládla savojská dynastie až do chvíle, kdy byla 2. června roku 1946 Itálie prohlášena republikou.

Všechna etnika, včetně dynastií, která na jihu Itálie po určité období žila, se čitelně zapsala do místní historie a kultury. Svým působením na čas ovlivnila toto teritorium a zanechala za sebou významné stopy ať už v oblasti architektury, práva, jazyka, umění, stravy, řemesel, oděvu, tradic, zvyků apod. Nejmarkantnější stopy dnes shledáme v architektonických a uměleckých památkách, ale i v jazyce. Nářečí se zde mění od obce k obci, které, byť jsou od sebe 10 – 20 km vzdálené, byly dříve izolované a to až do poloviny 20. století, kdy generace dnešních prarodičů stavěly v kraji první silnice. Každá menší oblast má či měla svůj vlastní dialekt. V některých výrazech či přímo v intonaci těchto dialektů lze rozlišit původ či vliv arabských, španělských, francouzských, řeckých a jiných slov.

Nejmarkantnější minoritu na Salentinském poloostrově tvoří Řekové, obývající region zv. Salentinské Řecko (Grecía Salentina). Zahrnuje 11 městeček (Calimera, Carpignano Salentino, Castrignano dei Greci, Cutrofiano, Coriglione d´Otranto, Martano, Martignano, Melpignano, Soleto, Sternatia, Zollino) a v dnešní době čítá 54 278 obyvatel (2005)4. Tento mikroregion býval oblastí starobylého Velkého Řecka (Magna Graecia), poté co byl v 8. stol. př. n. l. kolonizován Řeky a Byzantinci. Nyní je tato populace etnicky uznána státem jako salentinští Řekové se svým minoritním jazykem griko, který je jihoitalským dialektem moderní řečtiny, zvaným též pořečtělý či pseudořecký jazyk. Na lidové zpěvy a tradice v Apulii měli salentinští Řekové velký podíl a v hudebním stylu pizzika především v užití písňových textů v jazyce griko.

1 Význam tohoto nálezu je v porovnání s nálezem člověka jménem Ötzi nedoceněný.

2 Podle Salento porta d‘Italia: atti del convegno internazionale, Lecce 27.-30. novembre 1986, Congedo, Galatina 1989.

3 Podle Itinerari in Puglia. Tra arte e spiritualità, ed. Mimma Pasculi Ferrara, Edizioni De Luca, Roma 2000, s. 22.

No Comments Yet.

Leave a Comment


sedm − 4 =